neděle 30. srpna 2015

žádnej rybník v Rybniku

lístky na Linkiny šly do prodeje 3. března pokud se nepletu, 9. už mi jeden odesílali z Varšavy a o pár dní později jsem se mohla začít radovat a těšit.

LINKINI POČTVRTÉ.

plánování jsem ostatně jako vždy nechala zase na poslední chvíli, což ve výsledku vyústilo v to, že jsem si koupila špatnou jízdenku na autobus z Ostravy do Rybnika. nebo teda ne špatnou, směr jsem zvládla, jen to bylo o den později a to mi upřímně bylo naprosto k ničemu. touhle svojí blbostí jsem si zavařila, protože jsem si tím pádem cestu prodloužila a udělala složitější. ale všechno to dobře dopadlo, jako vždy, když mě to popadne a vyjedu si sama na výlet za hranice. velký dík patří tam někomu nahoře, kdo nade mnou neustále bdí. máte to u mě!

protože se mnou moje krátkodobé zaměstnání u wüstenrotu finančně dost vyjebalo, byla jsem ráda za tě pár stovek, které jsem si odpracovala na višních. musela jsem si zase všechno naplánovat do nejmenších detailů, i když se mi pak často stává, že situaci nechám jednoduše vyplynout. v Rybniku jsem například nejvíc spoléhala na mapu v telefonu, která nakonec nebyla potřeba: jednak jsme si na nádraží mohli vzít mapku s užitečnýma informacema, ale taky jsme šli jako stádo. bylo jednoduchý na stadion dorazit, a to i pěšky.

v mém současném zaměstnání to zrovna vyšlo na noční směnu, což bylo na jednu stranu dobře, protože jsem nemusela téměř až bojovat o dva dny volna, na druhou stranu to byla strašná zátěž. na všechno. v pondělí jsem šla spát až kolem 5:30, v jedenáct jsem byla vzhůru. odpoledne jsem pak ještě spala asi dvě hodiny a poté už do práce. tam jsem to ani nevím jak vydržela, zamávala holkám a celá natěšená nasedla do vlaku do Pardubek, odkud mi jelo pendolino, kde jsem spala jednu hodinu. příjezd do Ostravy, čekání na zpožděný expres do Varšavy a spánek žádnej. kontrola dokladů? to už mají uprchlíky i v Polsku? ale občanku jsem ukázala, ještě by mě někde vyhodili z vlaku a už tak jsem nevěděla, kde jsem, protože Poláci prostě anglicky mluvit nebudou ani kdyby se posrali a názvy stanic říkali jen polsky. aspoň že ty Katowice stejně zní.

ve vlaku - a skoro se až stydím nazvat ten stroj vlakem, protože to, co je v Polsku nazýváno druhou třídou je u nás už historický vůz - jsem narazila na takového fajnového průvodčího. moc se mu nepozdávala jízdenka českých drah, kde bylo výslovně napsáno "moravskoslezský kraj + Polsko". divil se, co to je, mluvil na mě polsky a pak, když jsem mu důrazně ukázala to slovo Polsko, zeptal se na něco, zaznělo slovo Rybnik, tak jsem mu to odkývala, on něco zadrmolil, usmál se a šel dál. proč teda české dráhy ty jízdenky prodávají, když o tom v Polsku nevědí?

Rybnik nevypadalo jako špatné město. co do velikosti něco jako Hradec, s takovou fešnou fontánou míru nebo čeho, cihlovej kostel a úzký uličky jako v Praze. až na to počasí tam bylo hezky.
dojít na stadion bylo taky snadný jako facka, jen jsem pak moment stála na špatný straně stadionu, takže mě u vstupu s golden circle lístkama určitě pár lidí předběhlo. stála jsem tam ve frontě něco přes hodinu, vedle mě postávala jedna slečna, taky sama, se kterou jsem pak při vstupu běžela k podiu. Linkini, co bych pro vás neudělala.  samozřejmě, angličtina nebyla její silná stránka, ale poradily jsme si.
http://www.antyradio.pl/Newsy/Koncerty/Linkin-Park-w-Rybniku-GALERIA-3960
předkapely byly hrozné. obě.
My Riot? myslíte Hollywood Undead (masky) a zpěváka co vypadal jako Rytmus s dlouhýma blonďatýma dredama? hudbu měli fajn, ale polský texty to zabily.
The Last Internationale? slečna jela jako raketa, ale celkový výkon to u mě nezvedlo ani o píď. zábavnější než první kapela, ale pořád nuda.

a pak nastoupili Linkini v 21:20 a začal mejdan větší než tenkrát na Novarocku 2012. víceméně sestavili setlist stejně jako loni ve Wroclavi, jenže letos to nějak líp fungovalo a výsledkem jsem byla naprosto unešená. (a ještě stále jsem.) všechny podstatný pecky zazněly - no, možná až na Guilty All The Same - a my si to užívali. skákali jsme, Chester prohlásil, že jsme on fire a mně nestačily hlasivky. ke konci už mě bolelo hrdlo jako bych polykala oheň, ale držela jsem se. zpívala jsem, přímo jsem křičela texty a slyšela jsem, že nejsem jediná. začala se ozývat krční páteř, protože moje velikost mi všechno akorát komplikuje. nohy mě přestávaly poslouchat, ale já toho stále neměla dost a stejně jako ostatní jsem chtěla víc. ani koncert na celou noc by mi nestačil. slzy se mi draly do očí při jejich nástupu zuřivěji než na pro mě jejich prvním koncertě před čtyřmi lety, pak taky při ballad medley a když jsem pak viděla, že Mike je ode mě zhruba 20 metrů, málem jsem se už neudržela. tohle už dávno není o nějaké zaláskovanosti a jak jsou pánové krásní a úžasní a já nevím co ještě. tohle už je respekt takové velikosti, až mám pocit, že z toho štěstí pokaždé když je vidím snad prasknu.


linkin park - LOATR/SOTD/Iridescent ballad medley from nicole on Vimeo.

nevím prostě. nejde mi to popsat slovy, to by mě člověk musel vidět na jejich koncertě, aby to správně pochopil.

kolem jedenácté hodiny při odchodu ze stadionu jsme si houfně prozpěvovali zvláštně zremixovanou Crawling a jako stádo (stovky a stovky lidí) jsme šli hromadně jedním směrem i prostředkem silnic. o půl druhé ráno mi měl jet autobus přímo do Ostravy, odkud jsem měla chytit leo express do Pardubek. počítala jsem, že bych v osm mohla být doma. haha.
protože jsem si všimla, že ten bus měl jet z autobusového nádraží, a uvědomila si, že nevím, kde to je, zeptala jsem se na tom vlakovém sekuriťáka.
"hi, can you speak english?"
"little bit."
"can you tell me where dworzec autobusovy is?"
*přemýšlel*
tak se ptám "is it far?" protože to mě děsilo. jít v noci sama městem po mega rockovém koncertě.
"yes. no." pak popošel a ukázal mi: běž rovně a pak doleva. že tam je prý nějakej malej stánek a tam to je. poděkovala jsem a šla.
tím, jak jsem byla zpocená, mi hodně rychle začala být zima a ani ta bunda to moc nezachránila. sedla jsem si tam na lavičku a čekala až bude 1:30. myšlenky na postel se mi začaly rojit v hlavě; vždyť jsem dva dny prakticky nespala. jenže autobus nejel. v 1:40 měl jet další, ale ten taky nejel.
co si budu nalhávat, začala jsem pořádně vyšilovat. to, že ten bus nejel, znamenalo, že 1)jsem utratila 230 kč úplně na nic a 2) musela jsem vlakem, přičemž jsem si nebyla jistá, že mám dostatek peněz na cestu. už jen ta přestava, že volám mamině - aby to vůbec bylo srandovní, měla jsem v telefonu druhou baterku, která se postupně vybíjela a nabíječku jsem s sebou neměla -, že jsem kdesi v Polsku a nemůžu se dostat domů, protože nemám peníze. jen ta představa!

na vlakovém nádraží se mezitím v malé hale i u vchodu shromáždili účastníci koncertu, ustlali si a pospávali. byla tam hlava na hlavě, loni ve Wroclavi to byl ještě luxus. tady se nedalo projít bez šlápnutí na cizí končetinu nebo hlavu. žhavila jsem wifinu, zjišťovala spoje a prosila baterku, ať se moc nevybíjí. přes kartu jsem si za poslední peníze na účtu koupila jízdenku do Katowic. byly dvě ráno a první spoj měl jet až v 4:33. no fajn, sedla jsem si tam, schoulila se do sebe a poklimbávala. nakonec jsem jela až v 5:30, protože jsem se bála, že by mi ta jízdenka nemusela platit pro tu společnost, jejíž spoj jel první. z hodinové cesty vlakem toho moc nevím, většinou jsem bezděčně usínala.

další problém nastal v Katowicích. moc příjemný pán za okýnkem mi sdělil (spíš ukázal), že jízdenka do Ostravy mě bude stát skoro 71 zlotých. já měla asi 45. druhé kolo vyšilování tak mohlo začít! venku před halou sice byly směnárny a já měla ještě 400 czk, ale ty otevíraly až v 9:00 a mně jel první (a na delší dobu poslední) vlak v 9:16. to se ještě ovšem dalo zařídit, prostě bych před devátou stepovala před směnárnou, naklusala dovnitř, všechno vyřídila a letěla na nádraží. náhodou jsem se pak ale ohlédla a viděla směnárnu rovnou v hale. dostala jsem 47 zlotých, zbyla mi česká stovka (úleva, měla jsem se jak dostat z Pardubic!) a tak jsem si koupila jízdenku včetně té nemístně drahé místenky, něco k jídlu pití a sedla jsem si na lavičku, kde páni sekuriťáci nemohli vzbudit jakéhosi mladíka, kterému ze samého vyčerpání spadnul telefon na zem. sesunul se na tom sedátku chytře, na první pohled to vypadalo, že je vzhůru a kouká do telefonu. ale spal, samozřejmě. záviděla jsem mu, těžce.

cesta z Katowic do Ostravy byla pro jednou normální. v Ostravě nastalo vyšilování číslo tři. jízdenku jsem měla dvakrát rezervovanou u leo expressu. poté, co jsem si doma uvědomila svoji katastrofální chybu ohledně jízdenky na špatný den, jsem přerezervovala. tu přerezervaci jsem stornovala v Rybniku na nádraží, protože nebyla šance, že bych to stihla. teď, už skoro s vybitou baterkou a co mi bankomat sdělil tak se 13 korunama na účtu, jsem se dozvěděla u okýnka, že i když mám kredit na účtu na cestu, paní mi nemůže strhnout částku potřebnou na jízdenku do Pardubic, protože nemám kreditovou jízdenku. jako vážně, takovej voser! tři dny jsem nespala a ono tohle. wifinu jsem kdovíproč nemohla chytit, naštěstí to pak vyšlo, koupila jsem si nějakou jízdenku, nasedla potom do vlaku a zhluboka si vydechla až poté, co mi hezoun zkotroloval jízdenku. pak mi někdy krátce poté chcípnul telefon. takovejhle stres si prostě nezasloužím.

když jsem dorazila domů, byla středa, půl páté odpoledne. od pondělí jsem spala necelých šest hodin a ta představa, že bych měla jít do práce na noční, byla více než směšná. holky na mě koukaly jako na největšího blázna a taky trošku s respektem, že se ještě neválím někde pod stolem. tohle bylo náročnější než loňský výlet do Varšavy a pak druhý den Praha, na druhou stranu jsem jela na kofeinu a daleko větší dávce adrenalinu. ještě teď o víkendu jsem spánkový deficit dospávala a nemohla jsem se zbavit pocitu, že jsem skoro vůbec nebyla doma a že jsem buď spala, nebo byla v práci.

na další turné Linkinů mám vážně v úmyslu dostat se až na meet&greet, protože po tolika letech si myslím, že už je to na pořadu dne. nevím a obávám se, co by to se mnou mohlo udělat. a taky jsem si pořád říkala, proč ještě nejsem v LPU?!

úterý 10. června 2014

Linkini potřetí

někdy v únoru oznámil Rob na twitteru, že se Linkini chystají do Polska do Wroclawi. přečetla jsem si to, začala se těšit protože už jsem si plánovala, že bych možná mohla jet když jsou tak blízko.

jenže v tý době jsem ještě byla bez práce a tudíž bez peněz, takže všechno bylo jen hypotetický.

a pak.

(jsem si mimo jiné našla práci, ale o tom teď mluvit nechci.)

mi měli vracet přeplatek za plyn, ze kterýho jsem si v pohodě ten lístek na plochu mohla koupit. trpěla jsem dva týdny, než jsem ho konečně měla v ruce a pak před poštou byla trošku za blázna, jak jsem si tam tak poskakovala a měla až dětinskou radost.

v práci jsem oznámila včas dopředu, že nebudu dva dny schopna přijít do práce (to bylo otázek kam že jedu a co tam mám..). v den D jsem vstávala ve ČTYŘI HODINY RÁNO jen abych se dostala do Prahy, protože polski bus, co nám projíždí přímo před barákem, prostě jinde nestaví. a jako naschvál ten den nejeli eurolines ani jiný dobrý spoje. ok.

už v Praze na florenci jsem natrefila na skupinku, co evidentně jela taky do Wroclawi na stadion: tašky s názvem kapely a trika z LPU13 to trošku prozradily. v buse jsem seděla o kousek za nima a s tím, že si je pohlídám, až do tý Wroclawi dojedem a tam si je pak odchytím, jsem se kochala (nudnou) polskou krajinou.

Polsko je nudné. nic tam není, jen pole, pole, pole. (a to jsme prosím zajeli cca 130 km do země.)

skupinu jsem si odchytla, česky jsme se zeptali na vhodnou tramvaj, jeli neúnosně dlouho nacpanou tramvají a pak konečně dorazili k tomu nejhezčímu z Polska: fotbalovýmu stadionu, co byl v noci krásně osvětlenej. oni šli jinam (golden circle lístky, do toho jdu příště taky!), já stála ve frontě (nebo několika) asi tři hodiny a nikomu okolo jsem nerozuměla ani slovo. jako naschvál se ukázalo sluníčko, takže bylo docela teplo, a já neměla nic k pití. tak jsem dělala to, co dělám vždycky tam, kde jsem poprvé: kochala jsem se.

když o čtvrt hodiny dýl než měli otevírali brány, málem ze mě udělali tlačenku a rajskej protlak. ještě si běžet pro pití, půlku z něho vyhodit a honem dovnitř.

kdybyste mě viděli, když jsem na tu plochu vlezla... otočka o 360 stupňů a čelist skoro až za zemi. fakt mají krásnej stadion! škoda že nejsem do fotbalu.

další čekání něco přes hodinu a nastoupili Fall Out Boy. chudáci, litovala jsem je, protože (alespoň zezačátku) se jim nedostalo takovýho přivítání, jaký by si zasloužili. hráli moc dobrý songy, prakticky jen ty, co já mám fakt ráda. (však jen co jsem dorazila domů, už jsem si na spotify dělala playlist.) poláci na mě působili jako mrtvý mouchy, moc se nehejbali, tleskali tak nějak přiměřeně a... Pete Wentz je pořád stejnej fešák jako před lety, just sayin'.

když nastoupili Linkini, překvapilo mě, že moje úvodní reakce nebyla taková jako v Rakousku. nechtělo se mi brečet štěstím, ale přesto jsem byla nesmírně ráda, že ty kluky ušatý zase vidím. nějakou dobu před koncertem jsem na internetu hledala setlist, abych věděla, co hrají. ale moc jsem u toho asi nedávala pozor, protože z gigu ve Wroclawi jsem byla mírně řečeno celkem rozčarovaná.

cítila jsem se p o d v e d e n á.

to, že hrají 27 songů je super, ale v jejich kompletní délce jich nezahráli snad ani 7. pro mě to moc nefungovalo, tenhle obrovskej mashup, navíc poláci nebyly moc ochotný se hejbat ani teď, neuměli rytmicky tleskat spolu se songem aby to vytvořilo nějakej patřičnej efekt a ani nemluvím radši o tom, že angličtinu snad ani neznají...

ale jak jsem napsala, byla jsem strašně ráda, že jsem je viděla, a ten pocit mě hřál u srdce zatímco jsem mrzla na zastávce u stadionu a jedla svoje druhé jídlo - arašídový m&m's. tam jsem shodou okolností potkala zase cz/sk skupinku, se kterou jsme ve výsledku pak zakempovali na wroclawským vlakovým nádraží spolu asi se necelýma dvěma stovkama lidí, co byli též na Linkinech...

z další pětihodinové cesty do Phy jsem nebyla nijak nadšená a v buse jsem ztrácela vědomí víc než by se mi líbilo, protože v dopravních prostředcích nemám ve zvyku usínat. v hlavním městě jsem se rozloučila s partou, řekli jsme si takový to "tak třeba zas příště na Linkinech" a padala jsem na metro, kde jsem se kupodivu (!) nikde neztratila. domů jsem nakonec dorazila kolem pátý hodiny, v sedm jsem k o n e č n ě zalehla a spala víc jak 12 hodin.

ale byl to dobrej výlet, o tom žádná! a Polsku jsem ochotná dát ještě jednu šanci...

pondělí 13. června 2011

can't I just sleep under a tree and find my tent in the morning?

Nadšení. Nervozita. Tisíce lidí. Desítky větrných elektráren. Vyřvaný hlasivky. Stavění stanu. „Hovnóóó!“ Red Bull za pět euro i s ledem. Puchýře na nohách. Toi toiky. Němčina/lámaná angličtina. Stokilová taška. Bolavý rameno. Nápomocní Rakušané. Pošlapané nohy. Nespavost. Lidi. Snahy o konverzaci. A pak taky čekání na headlinera.

No prostě, moje malé evropské dobrodružství nemělo chybu.

Původně jsem měla jet se dvěma klukama s tím, že bychom si dali sraz v Břeclavi a jeli přes Bratislavu. Nedopadlo to a já si jela v sobotu dopoledne autem z Brna. Bála jsem se, že nestihnu Framing Hanley a tak trochu s tím i počítala. Na parkovišti byly stovky aut a já se mezi nima v jednu odpoledne prodírala směrem.. ani jsem vlastně nevěděla k čemu.
Bloudila jsem. Hodně. Chvílema jsem si říkala, že jsem asi naprostej blázen, že jsem se vydala sama na festival do Rakouska, kam jezdí desetitisíce lidí. Na druhou stranu jsem to nechtěla vzdát. Dostala jsem se tak daleko jenom abych se otočila a jela zpátky? Ani náhodou. Po telefonu jsem se domlouvala s jedním z těch, se kterýma jsem měla jet. Naštěstí jsem pak fakt dorazila do cz/sk stanového městečka, kde jsem si z posledních sil postavila příbytek na večer. Mrzla jsem v noci, ale to doma nemůžu říct, jinak by mamina byla samý "Já ti to říkala, že.."

Courala jsem od blue stage k red stage. Koukala jsem, co bych si koupila za merch, jenže protože chtěli 30 € za triko, rozmyslela jsem si to. Když hráli Wolfmother, stála jsem tak blízko, že ve mně všechno dunělo. Jakýsi Rakušák/Němec se se mnou snažil bavit, ale po otázce „Can you speak English?“ si se mnou jenom přiťukňul a já šla radši pryč.
Bylo tam tolik lidí, až jsem si říkala, jak se sakra dostanu někam, odkud bych ty Linkiny viděla? A taky že jsem je viděla. Ještě předtím ovšem zahráli 30 Seconds To Mars.
Ehm.. no, já je tak úplně nežeru, takže pro mě vynikající nebyli. Nepočítala jsem, kolik songů zahráli, ale mohlo jich být tak 10-11. Jared se snažil komunikovat s lidma, jenže to vypadalo, že všichni šetří dech na Linkiny. Při Kings & Queens si Jared vzal na podium snad 50 lidí.. a hej, ty výrazy. Skoro hrozilo, že tam začnou slintat :D

A pak..

.. jsem přišla o hlasivky.

Měla jsem chuť břečet jen co nastoupili. Prostě oh. my. god.
Našla jsem si playlist a Linkini zahráli 22 songů. Při každém zpívali lidi. Někdy víc (Given Up, Numb, In The End), někdy míň (intra). Joe vypadal jako samuraj, Mike má zase kratší vlasy a Chazz v reálu nevypadá tak vychrtle jako na fotkách.
Nevím, jak je to možný, ale znova a stejnou silou mě dostali. Hochy šlechtí i to, že zahráli Faint a ne Robot Boy. Celý dvě hodiny se na mě někdo ze všech stran mačkal. Za mnou řvali nějaký kluci tak, že jejich hlasivky na tom jsou špatně asi ještě teď. Klasika, na závěr přišla One Step Closer. Nejlepší a svým způsobem i nejkratší dvě hodiny mého života.

Dostat se ven mi zabralo asi o půl hodiny víc času než dostat se dovnitř. Jako kdyby to nestačilo, znova mi lidi pošlapali boty. „Hi! How are you?“ otázka ve čtvrt na dvě ráno po LP. „Tired. Can't speak.“ Jednoduché a pravdivé. A pak mi nechtěli prodat parchanti red bull, protože už neměli kelímky! Agghr. Vtip byl v tom, že jsem šla ke stanu nějakou úplně jinou cestou než kudy jsem normálně chodila, takže jsem si začala říkat, že jsem pěkně v pr... a že nejspíš přespím někde pod stromem. Počkat, v areálu nebyli žádné stromy. Ty byly (jeden dva) až za plotem. Naštěstí (za tohle musím klukům poděkovat :D) jsem našla výchozí a bod a šla už správně. Jenže.. o půl druhý ráno najít svůj stan? Ty bláho, to bylo něco neuvěřitelnýho :D Po chvilkovém bloudění jsem našla, lehla si na čtyři hodiny a v pět se vzbudila, když přestala hrát hudba u red stage. Došla jsem si nabít telefon (jako frajer, nikdo tam nebyl), využila toi toiku (bože už néééé) a cestou potkala několik neuvěřitelně ožralých lidí.
Cesta domů byla zajímavější než cesta do Nickelsdorfu. Jela jsem sama. Ráno jsem nějak sbalila stan a zase se vydala přes celej kemp. Poptala jsem se svou angličtinou na cestu, ale zdálo se mi, že si ta paní ani sama není jistá, jestli nějaký autobusy z areálu jezdí. Jel. Pak vlakem (super tichým, tam jezdí normálně, u nás se tomu říká "první třída") přes Rakousko do Bratislavy (kde mi cpali voňavky a hodinky + dala jsem 7 euro /debile/ nějakýmu cikánovi, co tvrdil, že nemá na jídlo.. to nesmím říct doma, jinak už nikam nikdy nepojedu) a pak tříhodinová snaha vydržet vzhůru a nezavírat oči na dýl než pět minut. Po dvanácti hodinách spánku už mi je dobře, teď jenom ze sebe umejt ten prach, kterej mám i za nehtama a bude to cajk.

Přišla jsem to, že kapely nejsou na festivalech to hlavní. To ta atmosféra. Přišla jsem na to, že na lidi se nedá spoléhat a že jediným, komu můžu věřit, jsem jedině já sama. Přišla jsem na to, že se nedá tleskat s kelímkem v ruce bez toho, aniž byste se polili. Přišla jsem na to, že domluvit se dá i rukama. A už vím, co je to davové šílenství. I was part of it. Ach bože, já chci zpátky.

Takže za tři týdny v podobným stylu na Rock for People a v půlce srpna možná na Grapeu v Piešťanech ave! \m/