někdy v únoru oznámil Rob na twitteru, že se Linkini chystají do Polska do Wroclawi. přečetla jsem si to, začala se těšit protože už jsem si plánovala, že bych možná mohla jet když jsou tak blízko.
jenže v tý době jsem ještě byla bez práce a tudíž bez peněz, takže všechno bylo jen hypotetický.
a pak.
(jsem si mimo jiné našla práci, ale o tom teď mluvit nechci.)
mi měli vracet přeplatek za plyn, ze kterýho jsem si v pohodě ten lístek na plochu mohla koupit. trpěla jsem dva týdny, než jsem ho konečně měla v ruce a pak před poštou byla trošku za blázna, jak jsem si tam tak poskakovala a měla až dětinskou radost.
v práci jsem oznámila včas dopředu, že nebudu dva dny schopna přijít do práce (to bylo otázek kam že jedu a co tam mám..). v den D jsem vstávala ve ČTYŘI HODINY RÁNO jen abych se dostala do Prahy, protože polski bus, co nám projíždí přímo před barákem, prostě jinde nestaví. a jako naschvál ten den nejeli eurolines ani jiný dobrý spoje. ok.
už v Praze na florenci jsem natrefila na skupinku, co evidentně jela taky do Wroclawi na stadion: tašky s názvem kapely a trika z LPU13 to trošku prozradily. v buse jsem seděla o kousek za nima a s tím, že si je pohlídám, až do tý Wroclawi dojedem a tam si je pak odchytím, jsem se kochala (nudnou) polskou krajinou.
Polsko je nudné. nic tam není, jen pole, pole, pole. (a to jsme prosím zajeli cca 130 km do země.)
skupinu jsem si odchytla, česky jsme se zeptali na vhodnou tramvaj, jeli neúnosně dlouho nacpanou tramvají a pak konečně dorazili k tomu nejhezčímu z Polska: fotbalovýmu stadionu, co byl v noci krásně osvětlenej. oni šli jinam (golden circle lístky, do toho jdu příště taky!), já stála ve frontě (nebo několika) asi tři hodiny a nikomu okolo jsem nerozuměla ani slovo. jako naschvál se ukázalo sluníčko, takže bylo docela teplo, a já neměla nic k pití. tak jsem dělala to, co dělám vždycky tam, kde jsem poprvé: kochala jsem se.
když o čtvrt hodiny dýl než měli otevírali brány, málem ze mě udělali tlačenku a rajskej protlak. ještě si běžet pro pití, půlku z něho vyhodit a honem dovnitř.
kdybyste mě viděli, když jsem na tu plochu vlezla... otočka o 360 stupňů a čelist skoro až za zemi. fakt mají krásnej stadion! škoda že nejsem do fotbalu.
další čekání něco přes hodinu a nastoupili Fall Out Boy. chudáci, litovala jsem je, protože (alespoň zezačátku) se jim nedostalo takovýho přivítání, jaký by si zasloužili. hráli moc dobrý songy, prakticky jen ty, co já mám fakt ráda. (však jen co jsem dorazila domů, už jsem si na spotify dělala playlist.) poláci na mě působili jako mrtvý mouchy, moc se nehejbali, tleskali tak nějak přiměřeně a... Pete Wentz je pořád stejnej fešák jako před lety, just sayin'.
když nastoupili Linkini, překvapilo mě, že moje úvodní reakce nebyla taková jako v Rakousku. nechtělo se mi brečet štěstím, ale přesto jsem byla nesmírně ráda, že ty kluky ušatý zase vidím. nějakou dobu před koncertem jsem na internetu hledala setlist, abych věděla, co hrají. ale moc jsem u toho asi nedávala pozor, protože z gigu ve Wroclawi jsem byla mírně řečeno celkem rozčarovaná.
cítila jsem se p o d v e d e n á.
to, že hrají 27 songů je super, ale v jejich kompletní délce jich nezahráli snad ani 7. pro mě to moc nefungovalo, tenhle obrovskej mashup, navíc poláci nebyly moc ochotný se hejbat ani teď, neuměli rytmicky tleskat spolu se songem aby to vytvořilo nějakej patřičnej efekt a ani nemluvím radši o tom, že angličtinu snad ani neznají...
ale jak jsem napsala, byla jsem strašně ráda, že jsem je viděla, a ten pocit mě hřál u srdce zatímco jsem mrzla na zastávce u stadionu a jedla svoje druhé jídlo - arašídový m&m's. tam jsem shodou okolností potkala zase cz/sk skupinku, se kterou jsme ve výsledku pak zakempovali na wroclawským vlakovým nádraží spolu asi se necelýma dvěma stovkama lidí, co byli též na Linkinech...
z další pětihodinové cesty do Phy jsem nebyla nijak nadšená a v buse jsem ztrácela vědomí víc než by se mi líbilo, protože v dopravních prostředcích nemám ve zvyku usínat. v hlavním městě jsem se rozloučila s partou, řekli jsme si takový to "tak třeba zas příště na Linkinech" a padala jsem na metro, kde jsem se kupodivu (!) nikde neztratila. domů jsem nakonec dorazila kolem pátý hodiny, v sedm jsem k o n e č n ě zalehla a spala víc jak 12 hodin.
ale byl to dobrej výlet, o tom žádná! a Polsku jsem ochotná dát ještě jednu šanci...
