LINKINI POČTVRTÉ.
plánování jsem ostatně jako vždy nechala zase na poslední chvíli, což ve výsledku vyústilo v to, že jsem si koupila špatnou jízdenku na autobus z Ostravy do Rybnika. nebo teda ne špatnou, směr jsem zvládla, jen to bylo o den později a to mi upřímně bylo naprosto k ničemu. touhle svojí blbostí jsem si zavařila, protože jsem si tím pádem cestu prodloužila a udělala složitější. ale všechno to dobře dopadlo, jako vždy, když mě to popadne a vyjedu si sama na výlet za hranice. velký dík patří tam někomu nahoře, kdo nade mnou neustále bdí. máte to u mě!
protože se mnou moje krátkodobé zaměstnání u wüstenrotu finančně dost vyjebalo, byla jsem ráda za tě pár stovek, které jsem si odpracovala na višních. musela jsem si zase všechno naplánovat do nejmenších detailů, i když se mi pak často stává, že situaci nechám jednoduše vyplynout. v Rybniku jsem například nejvíc spoléhala na mapu v telefonu, která nakonec nebyla potřeba: jednak jsme si na nádraží mohli vzít mapku s užitečnýma informacema, ale taky jsme šli jako stádo. bylo jednoduchý na stadion dorazit, a to i pěšky.
v mém současném zaměstnání to zrovna vyšlo na noční směnu, což bylo na jednu stranu dobře, protože jsem nemusela téměř až bojovat o dva dny volna, na druhou stranu to byla strašná zátěž. na všechno. v pondělí jsem šla spát až kolem 5:30, v jedenáct jsem byla vzhůru. odpoledne jsem pak ještě spala asi dvě hodiny a poté už do práce. tam jsem to ani nevím jak vydržela, zamávala holkám a celá natěšená nasedla do vlaku do Pardubek, odkud mi jelo pendolino, kde jsem spala jednu hodinu. příjezd do Ostravy, čekání na zpožděný expres do Varšavy a spánek žádnej. kontrola dokladů? to už mají uprchlíky i v Polsku? ale občanku jsem ukázala, ještě by mě někde vyhodili z vlaku a už tak jsem nevěděla, kde jsem, protože Poláci prostě anglicky mluvit nebudou ani kdyby se posrali a názvy stanic říkali jen polsky. aspoň že ty Katowice stejně zní.
ve vlaku - a skoro se až stydím nazvat ten stroj vlakem, protože to, co je v Polsku nazýváno druhou třídou je u nás už historický vůz - jsem narazila na takového fajnového průvodčího. moc se mu nepozdávala jízdenka českých drah, kde bylo výslovně napsáno "moravskoslezský kraj + Polsko". divil se, co to je, mluvil na mě polsky a pak, když jsem mu důrazně ukázala to slovo Polsko, zeptal se na něco, zaznělo slovo Rybnik, tak jsem mu to odkývala, on něco zadrmolil, usmál se a šel dál. proč teda české dráhy ty jízdenky prodávají, když o tom v Polsku nevědí?Rybnik nevypadalo jako špatné město. co do velikosti něco jako Hradec, s takovou fešnou fontánou míru nebo čeho, cihlovej kostel a úzký uličky jako v Praze. až na to počasí tam bylo hezky.
dojít na stadion bylo taky snadný jako facka, jen jsem pak moment stála na špatný straně stadionu, takže mě u vstupu s golden circle lístkama určitě pár lidí předběhlo. stála jsem tam ve frontě něco přes hodinu, vedle mě postávala jedna slečna, taky sama, se kterou jsem pak při vstupu běžela k podiu. Linkini, co bych pro vás neudělala. samozřejmě, angličtina nebyla její silná stránka, ale poradily jsme si.
předkapely byly hrozné. obě.
My Riot? myslíte Hollywood Undead (masky) a zpěváka co vypadal jako Rytmus s dlouhýma blonďatýma dredama? hudbu měli fajn, ale polský texty to zabily.
The Last Internationale? slečna jela jako raketa, ale celkový výkon to u mě nezvedlo ani o píď. zábavnější než první kapela, ale pořád nuda.
a pak nastoupili Linkini v 21:20 a začal mejdan větší než tenkrát na Novarocku 2012. víceméně sestavili setlist stejně jako loni ve Wroclavi, jenže letos to nějak líp fungovalo a výsledkem jsem byla naprosto unešená. (a ještě stále jsem.) všechny podstatný pecky zazněly - no, možná až na Guilty All The Same - a my si to užívali. skákali jsme, Chester prohlásil, že jsme on fire a mně nestačily hlasivky. ke konci už mě bolelo hrdlo jako bych polykala oheň, ale držela jsem se. zpívala jsem, přímo jsem křičela texty a slyšela jsem, že nejsem jediná. začala se ozývat krční páteř, protože moje velikost mi všechno akorát komplikuje. nohy mě přestávaly poslouchat, ale já toho stále neměla dost a stejně jako ostatní jsem chtěla víc. ani koncert na celou noc by mi nestačil. slzy se mi draly do očí při jejich nástupu zuřivěji než na pro mě jejich prvním koncertě před čtyřmi lety, pak taky při ballad medley a když jsem pak viděla, že Mike je ode mě zhruba 20 metrů, málem jsem se už neudržela. tohle už dávno není o nějaké zaláskovanosti a jak jsou pánové krásní a úžasní a já nevím co ještě. tohle už je respekt takové velikosti, až mám pocit, že z toho štěstí pokaždé když je vidím snad prasknu.
linkin park - LOATR/SOTD/Iridescent ballad medley from nicole on Vimeo.
nevím prostě. nejde mi to popsat slovy, to by mě člověk musel vidět na jejich koncertě, aby to správně pochopil.
kolem jedenácté hodiny při odchodu ze stadionu jsme si houfně prozpěvovali zvláštně zremixovanou Crawling a jako stádo (stovky a stovky lidí) jsme šli hromadně jedním směrem i prostředkem silnic. o půl druhé ráno mi měl jet autobus přímo do Ostravy, odkud jsem měla chytit leo express do Pardubek. počítala jsem, že bych v osm mohla být doma. haha.
protože jsem si všimla, že ten bus měl jet z autobusového nádraží, a uvědomila si, že nevím, kde to je, zeptala jsem se na tom vlakovém sekuriťáka.
"hi, can you speak english?"
"little bit."
"can you tell me where dworzec autobusovy is?"
*přemýšlel*
tak se ptám "is it far?" protože to mě děsilo. jít v noci sama městem po mega rockovém koncertě.
"yes. no." pak popošel a ukázal mi: běž rovně a pak doleva. že tam je prý nějakej malej stánek a tam to je. poděkovala jsem a šla.
tím, jak jsem byla zpocená, mi hodně rychle začala být zima a ani ta bunda to moc nezachránila. sedla jsem si tam na lavičku a čekala až bude 1:30. myšlenky na postel se mi začaly rojit v hlavě; vždyť jsem dva dny prakticky nespala. jenže autobus nejel. v 1:40 měl jet další, ale ten taky nejel.
co si budu nalhávat, začala jsem pořádně vyšilovat. to, že ten bus nejel, znamenalo, že 1)jsem utratila 230 kč úplně na nic a 2) musela jsem vlakem, přičemž jsem si nebyla jistá, že mám dostatek peněz na cestu. už jen ta přestava, že volám mamině - aby to vůbec bylo srandovní, měla jsem v telefonu druhou baterku, která se postupně vybíjela a nabíječku jsem s sebou neměla -, že jsem kdesi v Polsku a nemůžu se dostat domů, protože nemám peníze. jen ta představa!
na vlakovém nádraží se mezitím v malé hale i u vchodu shromáždili účastníci koncertu, ustlali si a pospávali. byla tam hlava na hlavě, loni ve Wroclavi to byl ještě luxus. tady se nedalo projít bez šlápnutí na cizí končetinu nebo hlavu. žhavila jsem wifinu, zjišťovala spoje a prosila baterku, ať se moc nevybíjí. přes kartu jsem si za poslední peníze na účtu koupila jízdenku do Katowic. byly dvě ráno a první spoj měl jet až v 4:33. no fajn, sedla jsem si tam, schoulila se do sebe a poklimbávala. nakonec jsem jela až v 5:30, protože jsem se bála, že by mi ta jízdenka nemusela platit pro tu společnost, jejíž spoj jel první. z hodinové cesty vlakem toho moc nevím, většinou jsem bezděčně usínala.
další problém nastal v Katowicích. moc příjemný pán za okýnkem mi sdělil (spíš ukázal), že jízdenka do Ostravy mě bude stát skoro 71 zlotých. já měla asi 45. druhé kolo vyšilování tak mohlo začít! venku před halou sice byly směnárny a já měla ještě 400 czk, ale ty otevíraly až v 9:00 a mně jel první (a na delší dobu poslední) vlak v 9:16. to se ještě ovšem dalo zařídit, prostě bych před devátou stepovala před směnárnou, naklusala dovnitř, všechno vyřídila a letěla na nádraží. náhodou jsem se pak ale ohlédla a viděla směnárnu rovnou v hale. dostala jsem 47 zlotých, zbyla mi česká stovka (úleva, měla jsem se jak dostat z Pardubic!) a tak jsem si koupila jízdenku včetně té nemístně drahé místenky, něco k jídlu pití a sedla jsem si na lavičku, kde páni sekuriťáci nemohli vzbudit jakéhosi mladíka, kterému ze samého vyčerpání spadnul telefon na zem. sesunul se na tom sedátku chytře, na první pohled to vypadalo, že je vzhůru a kouká do telefonu. ale spal, samozřejmě. záviděla jsem mu, těžce.
cesta z Katowic do Ostravy byla pro jednou normální. v Ostravě nastalo vyšilování číslo tři. jízdenku jsem měla dvakrát rezervovanou u leo expressu. poté, co jsem si doma uvědomila svoji katastrofální chybu ohledně jízdenky na špatný den, jsem přerezervovala. tu přerezervaci jsem stornovala v Rybniku na nádraží, protože nebyla šance, že bych to stihla. teď, už skoro s vybitou baterkou a co mi bankomat sdělil tak se 13 korunama na účtu, jsem se dozvěděla u okýnka, že i když mám kredit na účtu na cestu, paní mi nemůže strhnout částku potřebnou na jízdenku do Pardubic, protože nemám kreditovou jízdenku. jako vážně, takovej voser! tři dny jsem nespala a ono tohle. wifinu jsem kdovíproč nemohla chytit, naštěstí to pak vyšlo, koupila jsem si nějakou jízdenku, nasedla potom do vlaku a zhluboka si vydechla až poté, co mi hezoun zkotroloval jízdenku. pak mi někdy krátce poté chcípnul telefon. takovejhle stres si prostě nezasloužím.
když jsem dorazila domů, byla středa, půl páté odpoledne. od pondělí jsem spala necelých šest hodin a ta představa, že bych měla jít do práce na noční, byla více než směšná. holky na mě koukaly jako na největšího blázna a taky trošku s respektem, že se ještě neválím někde pod stolem. tohle bylo náročnější než loňský výlet do Varšavy a pak druhý den Praha, na druhou stranu jsem jela na kofeinu a daleko větší dávce adrenalinu. ještě teď o víkendu jsem spánkový deficit dospávala a nemohla jsem se zbavit pocitu, že jsem skoro vůbec nebyla doma a že jsem buď spala, nebo byla v práci.
na další turné Linkinů mám vážně v úmyslu dostat se až na meet&greet, protože po tolika letech si myslím, že už je to na pořadu dne. nevím a obávám se, co by to se mnou mohlo udělat. a taky jsem si pořád říkala, proč ještě nejsem v LPU?!
